Brbulčiny přízraky

A byla noc...

Tmavá... tajemná... snad trochu chladná... byla přeci noc v poušti...

Jen tichá nebyla...

Přes všechnu krásu podivnosti nočních zvuků... tamní noční doby... upoutal moji pozornost jiný vzálený zvuk...

Tam v dálce... v dunách... někdo tiše šeptal...

Sedel tam...

Sedí tam... hlavu nakloněnou trochu stranou... oči upřené k obloze... koutky úst prozrazují letmo úsměv... podobný tomu úsměvu, který se mu zračí v očích... a tiše přeříkává: "567... 568... 569... "

Jsem ještě kus cesty vzdálena tomuto podivnému obrazu... ale už teď mě napadá myšlenka:
"Ten človíček... ten bláhovec tam v dálce... tu sedí... sám... opuštěný... v poušti... a počítá hvězdy...!"

Dojdu až k němu... a pomalu usedám...

Nebyl to človíček... byl to pilot...
Kousek dál... usazené v písku stálo jeho letadlo... viditelně poškozené... kolem rozházené nářadí...
A jak se zdálo, jeho oprava nebyla zrovna pro pilota tak důležitá, jako noční obloha...
Snad vnímal moji přítomnost...
Dál však počítal hvězdy...

"Je tak zvláštní"... říkám si...
"Je tak marnotratný... počítá hvězdy"...

Tu pocítím náhle žízeň... a když se prahnoucí po vodě rozhlédnu... uvidím studnu...
Zatočím rumpálem... vodu mám v dlaních...

Pilot chvilku přestal počítat...
Zasnil se...

Hltám vodu... doušek po doušku...

On znovu s úsměvem zaklání hlavu... dívá se tam kde svítí miliony hvězd... a zase jen dál tiše šeptá: "1254... 1255... 1256... 1257..."

Usedám u studny...

Odpočívám... a dívám se na nebe...
Odpočívám... a usmívám se...
Odpočívám... a začínám počítat hvězdy...

Ne, můj pilot nebyl marnotratný.... jen počítal hvězdy, které se umějí smát...!

A pro ty kdo neznají smějící se hvězdy...

(Antoine de Saint - Exupéry... Malý princ)

Citace:

...

„Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz... vzpomínáš si?... Byla tak dobrá...“

„Ovšem...“
„V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek...“
A znovu se zasmál.
„Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!“
„Právě to bude můj dárek... bude to jako s tou vodou...“
„Co tím myslíš?“
„Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím jiným než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo...“
„Co tím myslíš?“
„Já budu na jedné z nich bydlit, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!“
A znovu se zasmál.
„Až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost... Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: „Ano, hvězdy mě vždycky, rozesmějí!“ Budou myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek...“
A opět se zasmál.
„Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát...“
...

.