...a budu si létat dál...



...už jsem to chtěla vzdát...




Znechucení českým fotolobbovacím prostředím mě fakt dostalo... a já pomalu zapínala proč jsem prvně popadla foťák... nechala utéct v čase lahodnou chuť prvních nepodarků i touhu "udělat fotku"... a to fotku nejen obrazem, náladou, pocitem dobrou... ale i technikou trochu důstojnou... jedno bez druhého omlouvat nelze...


Našla jsem svoje první fotky... opravdu ty první, chtíčové... focené s myšlenkou "já budu fotograf"...


A byla to katastrofa...

Koupila jsem si foťák Minoltu Dimage Z 10 (fotím s ním pořád, dělá fajn fotky)... a začala svoji hvězdnou cestu k fotografii...


Dopadlo to takto...

První focení... letecké dny NATO Mošnov... doprovod syn a přítel fotograf... VIP vstup... celkem nafoceno 35 fotek... použitelnost 0...




...první fotka... moje prvnička... nepožitelné...ale i tak dokument totálně uříceného fotografa plnícího redakční plán...



...jeden z mála mnou nafocených letících předmětů...



...zde stíhačka za letu...



...taky něco za letu...



Jinak pár záběrů kde to co letělo... dávno někam uletělo...

Následuje foto do alba... syn taky nesoucí svůj fotopřístrouj u boku... vzdává chuť prosadit se v oblasti fotografie... a rovnou toží státi se druhým Formanem...



...u VIP stanu napadá štáb televize, loudí... a následně dotáčí poslední záběr z leteckého dne sám...



Doma po zjištění, že fotky umělecké zářivé úrovně jaksi nafoceny nejsou... doplňuji poslední cvak pokusem o svoji první (později opravdu veřejně použitou) abstrakci...




...je to emoční nářez...





...a přeci si budu létat dál...







A včera... zrovna při velké fotopomlce... naplněné nechutí, zhnusením a pocitem vzdát to... a užívat si klidu od toho lobbování... přišla chuť létat v tom dál...


Já žijící tak trochu kousek od letiště... já která má domov projektem postavený v cestě příletové dráze... letadla mi jdou na přistání přímo proti oknu... já která začala svoji cestu cvakala na letišti... a chtěla ji ukončit... jsem se dívala na podivnou událost..


Hřmot motorů... stín nad oknem... a jedna malá podivnost dne včerejšího...

Akrobati nad oknem... opravdu létají přímo tady u oken... a cvičí základní formace... moc jim to nejde... asi nováčci... a proč lítají zrovna nad paneláky netuším...

...ale bylo to fajn...!









A tu si najednou cvakajíc to podivné sídlištní divadlo říkám... že taky poletím dál... že je jsem jaká jsem... a nejsem jaká nejsem...




...ač málo umělecká, soucítící, láskyplná a oborně vzdělaná... přeci v tom ráda budu létat dál...

...budu fotit dál...











...za letu...






.


Jak jsem se rozhodla... udělat to úplně jinak...



...uzavřené okruhy... dávají více svobody... slova... myšlenek... a zakrejvají nástěnky pro vtíravé oči...
8-)

Projekt 365...

Bylo to tuším včera... kdy jsem totálně zlámala hůl nad hodnotou českých fotogalerií...
Možná bych ještě překousla hloupost některých "jako uměleckých fotografů"... co už však asi nikdy nepřekousnu je blbost administrace těchto galerií...
Přečtu-li si něco podobného co upustil do písmen a slov... jistý Pety z administrace DA... začnu se nejdříve smát... pak mě poleje horko... a nakonec přejde mráz...

Zaměstnanci, kteří takto odkrejou karty se vyhazují...

Česká webová fotka je postavena z 80% zásadně na pavlačové komunitě... a administrace v touze udržet se alespoň trošku jako viditelná webová fotoschránka... v čechách vždy nahrává pouze této pavlačové komunitě...

Pravidla psaná se s jejich tichým i vlastně nakonec nahlas zakřičeným souhlasem nedodržují... platí jen pro někoho... a pár kamarádíčků si je může upravovat podle sváho... včera dokonce už hodně viditelně...
Pak zůstává prostor galerie vlastně pouze územím "chvástání se" fotkou a vlastní osobou...

Hodnota původně myšlená... tedy za rovných podmínek... ukázat veřejnosti části tvorby fotografa... případně pod fotkou nacházet zhodnocení vložené fotografie... ztrácí svůj původní význam...

V zahraničí je naštěstí mnoho hodně dobrých galerií i jiných různorodých možností jak svoje fotografie předložit světu a fotosvětu...
A hlavně tyto možnosti jsou neomezované upřednostňováním... pavidla platí pro každého a pavlačové žvásty se nekonají... nebo zanikají v 90% upřednostnění hesla, že tady jde opravdu pouze o fotky...


Našla jsem si další možnost jak třeba svůj foto pohled na svět poslet dál...

A tak budu brouzdat raději třeba ze PROJECT 365


Lze se ho účastnit i na blogu... přes různé aplikace... i na facebooku...

Fotky může vkládat začátečník nemajíce strachu ze zavržení  i ten co už trošku tuší jaký by chtěl fotkou ze svého dne poslat vzkaz...

Já zatím zvažuji zda vkládat fotky z normálního fotopřístroje nebo podle původního nápadu... v tomto projektu užívat fotky nafocené aparátem hodnoty nevalné a funkčně kulhavé... tedy nalezencem ze dna šuplíku Polaroidem PDC 4350...
Ta mrška se neustále náhodně vypíná... tedy furt... exponuje jak se jí zachce... neostří... a žere baterky s následným tvrzením, že nová baterie je po třech cvaknutích údajně zcela vycucaná...


Zatím tedy první trochu projektová... nafocená touto Polaroidovou potvorou... 8-)





...dnešní ráno...


.

S fotkou je třeba si hrát... a heslo "nejde o lidi - jde o fotky" si pootočit i do jiného úhlu pohledu... né jen do toho zavedeného, českého...


Dobré světlo... 



ZDE

.

...bosK naD SaMOherce JMÉNEM govNina...


..návštěvní dny v dívadle...

.

Street... (4)

Propadlá... špína...






Jsem propadlá...
A čím víc se propadám... tím víc si lahodím...
Jsem taková (ne)viditelná špína...

Možnost upadnout... a ušpinit se...




Možnost upadnout... a ušpinit se... z hlediska lidskosti...?

Možnost upadnout... a ušpinit se... z hlediska fotografie...?

Pro někoho... pocit... který zoufale... všemožně odhání... pokouší se před pády kličkovat... slovně jejich nemožnost zdůvodňovat... případně dokazovat vzletnost jejich nemožnosti tím, že jedinec je přeci obrněn poduškou kolektivní lásky...

Nejhorší je myslím... zbavovat se propadů pomocí "komentářového pozitivního humoru"...
Berlička je to jistě dobrá... ale fotky takového autora nikam neposouvá... a onen jedinec... často trapně balancuje nad propastí...

Pády do propastí.. často končí v nekonečnu... a tak já upřednostňuji pády na tvrdou zem... špinavou zem...

Do propastí se padá z přízemní hroudy...
Na zem se padá z výšek...

Člověk se zvedne... sice s námahou... ale ta námaha je to co přináší posun, obohacení případně alespoň další kousek poznání... i když krůček po krůčku jedinec jako já dojde určitě zase k dalšímu, pro oči veřejné, zničujícímu pádu...

Ráda se tedy opakovaně propadám... na zem...



Proč vlastně píšu tohle povídání...?


Nu třeba jako úvahu... že pády jsou důležitá věc... a špína... v nich obsažená je nutností, přivádějící k dalšímu poznání... nejen dalšího slastného "volného"pádu...


Tedy jinak řečeno... ušpinit se je odvážně nutné...

Utíkat se od špíny... je výmluva... hodná jen slabochů... spokojených s omezenou volbou vlastních možností...






...špína...


.