Já viděla jednu Kňuknu... povídat onde o smrti...
Říkám jí Kňukna...
Tak často sleduji ty co se jí oháňejí... plácají slova... a zdůrazňují tím vlastní prázdnotu...
Neboj... Kňukno... kde nic není... tam ani smrt nebere...
Kňukna je posedlá vlastním Já... které jak stárne... začíná být pozvolna naplňováno více a více podivnou honbou za dny mládí... svěžesti... a nekončícího vlastnictví "krásného" Já....
Potom začne hledat rovnou nekonečnou Smrt... neb co méně důstojného si Kňukna může vzít jako vodítko, které ji bude dál jako královnu velkého ega provázet životem...?
Teď zase den za dnem hledím Smrti do tváře... dívám se jak si kousek po kousku bere tu omamnou chuť života z člověka mnou milovaného... a nekňučím... nemám chuť poslední chvíle tomu člověku trpčit vlastní srabomyší válkou... a potokem slz...
Smrt mě naučila pokoře... pouze však pokoře k těm kteří to potřebují... a taky mě naučila tvrdosti... tvrdosti k těm kteří nepotřebují nic... neb vidí jen sebe... v hejnu...
A bylo tam mnoho těch co se bylo dívat na Smrt... a bylo tam hodně těch co se na ni rádi dívají a potom o ní vedou debaty...
A bylo tam jejich rozmlácené auto... i ono umřelo... komplet... rovnou odešlo do šrotu...
A bylo tam hodně těch co říkají... byl to zázrak... nic se jim skoro nestalo... a byla tam ta co jezdí i na červenou... asi je ta křižovatka její... byla tam ta co nedávala nohu z plynu a vůbec asi nezná brzdu... a já ji chtěla zfackovat... ale... jak vlastně zfackovat Smrt...?
I co vezmu si seznam... zapsaných úkolů... a začnu rozdáváním léků... už jich pojídá ta moje láska šestnáct každý den... a upeču mu kuře... to on rád... a budeme si povídat... vlastně jen já... a láska moje mi odpoví brumláním jako malé dítě... a pak mu dám další čistou plenu... a možná dnes ani nebude tn den kdy zase přijde záchvat... snad ho dnes nesevře ta smutná křeč epilepsije co si ji vzala Smrt na pomoc...
A den půjde dál a dál... a snad i týden za týdnem... a šťastně měsíc za měsícem... snad to bude i rok...
A víš, že nakonec umře tak, že jeho mozek zapomene jak se dýchá...?
Jak jsi to psala... nádech a výdech...?
Slova Smrt nezná... víš... i bez nich si ráda sáhne...
Raději mlč.... Kňukno...!
.
.
Jen k zimnímu spánku...
"Héééj... co ti je"... ťukám zádumčivě do okna... a oči mám poplašené skoro tak jako myšlenky...
Doufat v nesmrtelnost mého chrousta zdá se mi nemožné... ale i tak nehodlám dopustit zrovna dnes jeho konce...
Škrábu nešťastně po skle...
Asi už mi odešel... tam...
Povzdechnu...
A on... můj chroust zatřepal trošku nožkou... a povzdechnul si taky...
"Co tady mlátíš ženská nenechavá... si jeden nemůže ani při podzimu pospat...
Chlad mi leze za krovky... únava mě chytá... zima čeká za rohem... a vona tady buší, čučí a oblejzá"... brblal můj chroust..."Tak se omlouvám... nebudu rušit"... zamračím se... a mám pocit, že tenhle pohodář... mě zase dávno nevnímá... a oddává se pomalému klimbání....
I tak si dodám odvahu... a jen tak tichounce u okna špitnu... "Zůstaneš i v zimě dál můj přítel chroust...?"
A doufám v jeho nesmrtelnost... i když zrovna hluboce spí...
.
Podivný to obraz... kýčatý... (Digi.Flexa)
Ano... mám ho doma i s celou výbavou... Flexaret... a taky přerovnanou fotokomoru v útlumu...
Ale jak se zdá já na podobné krásné hrátky času nenaju... a tak si musím udělat malou úpravu na digitálu... ťélo moderní... a tajná přísada z Flexaretu... a mám další obraz... z podivného fotopřístroje oblepeného izolepou... obraz obrázků... tak jak je mám ráda já... a je mi jedno zda odborníci zase budou poučně žvatlat... :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)