(...malá úvaha o napodobování... tedy o podobnostech... a připodobňování...)
Za deseti zámky a pěti klíči v bájném kraji Animé... nachází se pokladnice opatřená pečetidlem... nesoucím prastarý znak...
Znamení pečeti je tajný znak pocházející z tajného východního učení...
Jen málo zasvěcených ovládá toto obrázkové písmo... a ještě méně učenců dokáže znaky číst či psát...
Chrám byl původně zasvěcen duši... všechny dochované útržky učení se pomalu mění v prach... ale nezanikne... neboť prach se povaluje všude... a tak se dávná pravda strážců pečetě šíří do všech koutů co svět zná...
I já byla hledat ten chrám...
A zdál se mi vzdálen... k nenalezení...
Bloudíce v kraji Animé... najednou přichází ke mě člověk.... člověk... normální člověk...
A udivuje mě každým slovem... které mi zatoužil říct... dozvídám se velkou pravdu... a i moje duše zůstává udivena... zvláště poznáním, že nic důležitého není ukryto pod deseti zámky a pěti klíči...
Vede mě ten... člověk... k tajným dveřím... a ukazuje mi prastarou pečeť...
Ptám se... "co znamená ten starý pečetní obraz"...? Odpověď nečekám... dobře vím... ptám se na pravdu velkou... uším nezasvěcených utajenou...
On se usměje... a povídá... "to je Velká pravda... znak Upšouknutí"...
Neovládám se... nečekané poznání... třeštím oči víc a víc...
"Ano znak Upšouknutí"... směje se... "neboť nic většího nelze ukrývat pod velkou pečetí... jen něco velkého a nafouklého... přibarveného a toužícího být jediným... to jediné napodobující... co samo zůstalo pod zámkem"...
Zase třeštím oči... a chvějíce se poznáním... ptám se tiše zda mohu pořídit foto pečetě a šířit tak moudrou prastarou pravdu tajného učení dál...
Ano... bylo mi dovoleno...
Už nikdy jsem neviděla ten chrám v prastaré Animě... ale někdy za chladných dnů... vezmu fotku prastarého znaku... usednu do koutku pokoje... někdy i kleknu na kolena... a očekávám... Upšouknutí....
O prachu vím své...
(...věnováno všem žárlivkám...)
