I... false... camera obscura... life is an optical illusion...
Na vážkách...
Slunce dnes pluje oblohou ničím nerušeno... odráží se mi v očích... a přiznávám těch mám hodně... jen se zdají pouze dvojaké...
Poletuji zvesela a okukuji svoje známá místa... tu a tam i usednu vnímám na okolní svět...
Pak zahlédnu JI...
ONA se pomalu pohybuje na mém území... a to mě JI nutí koutkem oka sledovat... ale i tak se oddávám hřejivému slunci...
ONA mě však také pozorně sleduje... cítím to...
Její oči kopírují každý můj pohyb... každé poposednutí... každé mávnutí křídlem...
...a v ruce drží tu lesklou krabičku...
Chodí jich tu hodně s podobnou podivnou věcí v ruce... a já vím... tahle věc neublíží... tu podivnost nám snad oni chodí ukázat... také se potom lesknou ve slunci...
Zase tiše popošla... předvádím se tedy... rozprostřu více křídla... sluneční zrcátka mi tělo rozehrají barvou nevídanou... otočím se k ní... zaujmu postoj... a hledím JÍ do očí... nemám strach...
Věřím JI...
Přišla se jen podívat... pak musím být přeci trošku krásná... pro co jiného mě vášnivě pozoruje...
A přeci... zrádkyně... teď mávla síťkou... pečlivě ukrytou za zády...
Ale minula...
Moje oči sledují vše...
Říkám si... škoda JÍ...
Odlétám...
Prolétám těsně tam kde postává ONA... otřu se křídlem... a zasvítím ve slunci...
Dívá se za mnou... je mnou okouzlena... domů se, ale vrátí sama...
Letím volně dál...
Dnes bude na vážkách...
( Inspirováno povídáním hudebníka Dana Bárty "jak se fotí vážky"... )
PF 2011
Při cestách nahoru i dolů všem přeji v Novém i tom novém roce vždy cestu úrodnou... a v čase vánočním mnoho klidu, štěstí a pohody...
S přáním nekončícího dobrého světla... brbulka.g
:-)
To dobře znáš... čarodějko...
Nenapravitelné
I.
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel,
jež se v nás plazí, svíjí, žije
a jež tak jako červ ze shnívajících těl, jak z dubu housenka z nás tyje?
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel?
Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji,
nepřítelkyni bez citu,
s žravostí kurtizán, jež život rozvracejí,
a s dravou pílí termitů?
Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji?
Když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,
jejž plní úzkost z temné Smrti,
rci, rci mu, padlému, jenž pod kupou těl mře,
jejž mračno koňských kopyt drtí,
když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,
rci tomu mroucímu, jejž vlk již větří v dáli
a nad nímž havran krouží již,
rci tomu vojáku, jenž klesá, zoufat má-li,
zda bude mít svůj hrob a kříž!
Ten mroucí ubožák, jejž vlk již větří v dáli!
Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?
Lze roztrhnout tmy čnějící tu,
tmy smůly hustější, bbez večerů a rán
a bez všech hvězd a smutných svitů?
Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?
Zářivá Naděje, jež v oknech Krčmy kmitá,
pohaslá, navždy mrtva jest!
Ach, nalézt bez luny, kde útulek se skýtá
všem mučedníkům špatných cest!
On zhasl Ďábel vše, co v oknech Krčmy kmitá!
Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!
Víš, co se nepromíjí tady?
Znáš hroty Výčitky, ty šípy smrtící,
jež terč si v srdci volí rády?
Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!
Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá
nám duši, pomník bez ladu,
a často, mravenec, jenž hryže odespoda,
napadá stavbu v základu.
Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá!
II.
Nejednou viděl jsem v divadle banálním,
rozněcovaném zpěvem chóru,
na nebi pekelném, jež halilo se v dým,
zažehat vílu luznou zoru,
nejednou viděl jsem v divadle banálním,
jak bytost ze světla a stříbrného flóru
v prach sráží obra Satana;
v mém srdci bez vznětu, divadle beze sboru,
je však vždy marně čekána
ta Bytost světelná se dvěma křídly z flóru!
(Charles Baudelaire)
Našeptávač...
Slunce se ránem třepetá nad okny a já mám chuť popadnout foťák, vzít nohy na ramena... utíkat ven...
Dnes je ten den... dnes by to šlo... dnes to půjde...
A opravdu... už se courám venku... už cvakám pár fotek... už mě to zase bere...
Nejdříve jen tak očima hledám a loudím co zajímavého ulice přichystá, ale časem loudění přechází v bloudění... bloudění samo přináší obrazy... cvakám a cvakám...
A pak se ozve smích... zůstanu zaražená... chvilku váhám a tušení se vkrádá... ano je znovu tady...
Našeptávač...
Na osluněném pařezu, pohupujíc tenkýma nažkama sedí on... ten malý nezbedný dlouba...
"Tak co"... povídá..."další pokus jak se přiučit fotit...?" "No tohle omatlané okno není zrovna brána k umění"... chechtá se a pouští jedovatou slinu...
Protáhnu obličej, posmutním... ale neříkám nic...
Znám dobře ty jeho větičky... už dlouho mě navštěvuje...
S jeho pohledem v zádech dokončím procházku...
Mává mi na rozloučenou... nenechavec jeden...
Doma pouštím Našeptávače k vodě... ale večerem... usedajíc k počítači... jen kouknu na první dnešní fotku... už se zase ozve zvonivý smích toho malého dloubáčka...
Soustředím se na svoje nové obrázky... mlčím... jen mi tiše v hlavě prolétne myšlenka... se nikdy nenaučím fotit... to je zase nepovedenin a cvaků... a tichem pokoje pronese on... "Se nikdy nenaučíš fotit... to je zasejc pohroma cvakalko"... a chechtá se... a kope nožkou do počítače jako do bubnu... do bubnu nervů...
Dělám dál, že tady není... upravuji si dnešní obrázky.... jeden se opravdu moc povedl... spokojeně se usmívám... cítím, že právě tato fotka souzní s myšlenkou co se mi dnes honila při focení hlavou...
Ukládám fotku do počítače a uvědomuji si... chechtání utichlo... nožkou už nekope... odešel...
Zůstala jen další jedovatá slina na rozloučenou... ale vím... dobře to vím... zase se vrátí...
Zítra příjde znova... za svojí nepoučitelnou cvakalkou....
Našeptávač...
Můj Našeptávač...
A vůbec... blog jede dál...!
'My blog is active and continues running'
A vůbec... přeci nebudu skákat jak někdo píská... a práská bičem...!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)