Nenapravitelné
I.
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel,
jež se v nás plazí, svíjí, žije
a jež tak jako červ ze shnívajících těl, jak z dubu housenka z nás tyje?
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel?
Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji,
nepřítelkyni bez citu,
s žravostí kurtizán, jež život rozvracejí,
a s dravou pílí termitů?
Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji?
Když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,
jejž plní úzkost z temné Smrti,
rci, rci mu, padlému, jenž pod kupou těl mře,
jejž mračno koňských kopyt drtí,
když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,
rci tomu mroucímu, jejž vlk již větří v dáli
a nad nímž havran krouží již,
rci tomu vojáku, jenž klesá, zoufat má-li,
zda bude mít svůj hrob a kříž!
Ten mroucí ubožák, jejž vlk již větří v dáli!
Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?
Lze roztrhnout tmy čnějící tu,
tmy smůly hustější, bbez večerů a rán
a bez všech hvězd a smutných svitů?
Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?
Zářivá Naděje, jež v oknech Krčmy kmitá,
pohaslá, navždy mrtva jest!
Ach, nalézt bez luny, kde útulek se skýtá
všem mučedníkům špatných cest!
On zhasl Ďábel vše, co v oknech Krčmy kmitá!
Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!
Víš, co se nepromíjí tady?
Znáš hroty Výčitky, ty šípy smrtící,
jež terč si v srdci volí rády?
Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!
Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá
nám duši, pomník bez ladu,
a často, mravenec, jenž hryže odespoda,
napadá stavbu v základu.
Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá!
II.
Nejednou viděl jsem v divadle banálním,
rozněcovaném zpěvem chóru,
na nebi pekelném, jež halilo se v dým,
zažehat vílu luznou zoru,
nejednou viděl jsem v divadle banálním,
jak bytost ze světla a stříbrného flóru
v prach sráží obra Satana;
v mém srdci bez vznětu, divadle beze sboru,
je však vždy marně čekána
ta Bytost světelná se dvěma křídly z flóru!
(Charles Baudelaire)
