Já viděla jednu Kňuknu... povídat onde o smrti...

Říkám jí Kňukna...

Tak často sleduji ty co se jí oháňejí... plácají slova... a zdůrazňují tím vlastní prázdnotu...

Neboj... Kňukno... kde nic není... tam ani smrt nebere...

Kňukna je posedlá vlastním Já... které jak stárne... začíná být pozvolna naplňováno více a více podivnou honbou za dny mládí... svěžesti... a nekončícího vlastnictví "krásného" Já....

Potom začne hledat rovnou nekonečnou Smrt... neb co méně důstojného si Kňukna může vzít jako vodítko, které ji bude dál jako královnu velkého ega provázet životem...?

Znám dobře nekonečnou Smrt... dávno tomu si sáhla na mě... a byl to zážitek zvláštní... potom už to ani tělo nebolelo... a duše... nebo snad mysl prožila cestu do podivného světa, kde bylo krásně... a kde beze slov jí byla odhalena podstata bytí člověka smrtelného...

Teď zase den za dnem hledím Smrti do tváře... dívám se jak si kousek po kousku bere tu omamnou chuť života z člověka mnou milovaného... a nekňučím... nemám chuť poslední chvíle tomu člověku trpčit vlastní srabomyší válkou... a potokem slz...

Smrt mě naučila pokoře... pouze však pokoře k těm kteří to potřebují... a taky mě naučila tvrdosti... tvrdosti k těm kteří nepotřebují nic... neb vidí jen sebe... v hejnu...

A zase nedávno zahrála si Smrt... velkou ruletu... a sáhla si i na moje rodiče... a dala jim přeci pak milost...
A bylo tam mnoho těch co se bylo dívat na Smrt... a bylo tam hodně těch co se na ni rádi dívají a potom o ní vedou debaty...
A bylo tam jejich rozmlácené auto... i ono umřelo... komplet... rovnou odešlo do šrotu...
A bylo tam hodně těch co říkají... byl to zázrak... nic se jim skoro nestalo... a byla tam ta co jezdí i na červenou... asi je ta křižovatka její... byla tam ta co nedávala nohu z plynu a vůbec asi nezná brzdu... a já ji chtěla zfackovat... ale... jak vlastně zfackovat Smrt...?

A tak tu sedím a piju kávu... a hlavu si namáhám... proč onde vidím zase další Kňuknu...

I co vezmu si seznam... zapsaných úkolů... a začnu rozdáváním léků... už jich pojídá ta moje láska šestnáct každý den... a upeču mu kuře... to on rád... a budeme si povídat... vlastně jen já... a láska moje mi odpoví brumláním jako malé dítě... a pak mu dám další čistou plenu... a možná dnes ani nebude tn den kdy zase přijde záchvat... snad ho dnes nesevře ta smutná křeč epilepsije co si ji vzala Smrt na pomoc...

A den půjde dál a dál... a snad i týden za týdnem... a šťastně měsíc za měsícem... snad to bude i rok...

A víš, že nakonec umře tak, že jeho mozek zapomene jak se dýchá...?

Jak jsi to psala... nádech a výdech...?

Potom si pročešu vlasy... je mi čtyřicet... a jsou už celé šedivé... stříbrné cestičky zaháněných myšlenek... ne já se nebojím svého stáří... asi nemám to správné ego...

A ty Kňukno... ty si jdi hledat tu svoji Smrt... když o ní tak ráda povídáš...
Slova Smrt nezná... víš... i bez nich si ráda sáhne...

Raději mlč.... Kňukno...!

( ...o smrti se z nudy nefilozofuje... smrt se bohužel žije... víš... vážená... )



.

.