A čím víc se propadám... tím víc si lahodím...
Jsem taková (ne)viditelná špína...
Možnost upadnout... a ušpinit se...
Možnost upadnout... a ušpinit se... z hlediska lidskosti...?
Možnost upadnout... a ušpinit se... z hlediska fotografie...?
Pro někoho... pocit... který zoufale... všemožně odhání... pokouší se před pády kličkovat... slovně jejich nemožnost zdůvodňovat... případně dokazovat vzletnost jejich nemožnosti tím, že jedinec je přeci obrněn poduškou kolektivní lásky...
Nejhorší je myslím... zbavovat se propadů pomocí "komentářového pozitivního humoru"...
Berlička je to jistě dobrá... ale fotky takového autora nikam neposouvá... a onen jedinec... často trapně balancuje nad propastí...
Pády do propastí.. často končí v nekonečnu... a tak já upřednostňuji pády na tvrdou zem... špinavou zem...
Do propastí se padá z přízemní hroudy...
Na zem se padá z výšek...
Člověk se zvedne... sice s námahou... ale ta námaha je to co přináší posun, obohacení případně alespoň další kousek poznání... i když krůček po krůčku jedinec jako já dojde určitě zase k dalšímu, pro oči veřejné, zničujícímu pádu...
Ráda se tedy opakovaně propadám... na zem...
Proč vlastně píšu tohle povídání...?
Nu třeba jako úvahu... že pády jsou důležitá věc... a špína... v nich obsažená je nutností, přivádějící k dalšímu poznání... nejen dalšího slastného "volného"pádu...
Tedy jinak řečeno... ušpinit se je odvážně nutné...
Utíkat se od špíny... je výmluva... hodná jen slabochů... spokojených s omezenou volbou vlastních možností...
...špína...
.
Žádné komentáře:
Okomentovat