středa 26. ledna 2011

pondělí 24. ledna 2011

Ó samoto...





Ó samoto, když mi už souzená jsi,
nepobývejme spolu v těsných zdech
ponurých domů. Pojďme na vršek -
přírody observatoř - kde se hlásí
z údolí řeka, vížíc břehům vlasy.
Své vigilie odsloužit mě nech
pod klenbou větví, odkud jelínek
úprkem včelu z náprstníku plaší.
Ač chvíle s tebou tolik znamenají,
přátelský hovor, slova - obrazy
šlechetné duše - víc mě oblaží.
Vždyť větší štěstí lidé sotva znají,
nežli když druh si druha nachází
a k tobě společně se utíkají.



(John Keats)

čtvrtek 6. ledna 2011

Dopluješ... dál... na sever...






A jednou tak... z rána... zrodí se dvě vločky...

Poletují... a plachtí větrem... a i ony neodvratně padnou na zem...

Upovídané prokřehlé krásky... krátí si předem určenou cestu povídáním...

Debatují co dál... co potom... až jeji cesta dojde konce... jedna druhé nastavují přemrlou tvář... a okukují svoji neopakovatelnou podobu... poměřují která je velká či malá oprotiva té druhé... která se chladivému zrození povedla více... a pokřikují jedna na druhou holedbavě, že ta nebo ona na světě se svojí krásou pobude déle...

Ale zem se přibližuje... a vločky na ni pomalu zajisté padnou tak jako všechny z vody zrozené krásky... tam kde časem společně roztají... a pominou...


Nechce se jim... ale tak to již od pradávna osud uchystá...


Tu jedna vločka křikne na druhou...
" Dám se po severním větru... zrovna zafoukal... a budu-li oddána jen té jediné věci... a to uchovat se dlouho... vždy pouze v této jedné podobě... doletím až na sever... úplně na sever... a tam v krajině věčného ledu... zůstanu zamrzlá... uvězněná... na věky věků... neztratím svoji tvář...

A odletěla severní cestou pryč...



Druhá vločka... ani nestačila zvolat něco o nechtěném ledovém žaláři... a dopadla... tak jak příroda káže... na zimní zem... kterou jasně ozařavalo slunce...

Sluníčko... paprsky hladilo vločku... ta jasně zářila... a nevnímala, že to hřejivé slunce nejen projasňuje její nestálou krásu... ale taky pomalu přináší konec jedné části její cesty světem...

Tvář se jí slunce pomalu ztratila... a mění se v kapku vody... a s touto přeměnou putuje dál světem... stéká kopcem dolů... do potoka... putuje s miliony dalších kapek a roztátých vloček dál možná až do moře... a tam rozehřátím sluncem mění se v opar... oku neviditelný... putuje k obloze... a nesena větrem doletí k zimním krajům... a ovanuta chladem... stává se zase vločkou...


Že ušla dlouho cestu... má jinou tvář... vše se na cestě světem časem mění... ale ona dobře pociťuje, že ona je... ona zůstává vnitřně... svojí vločkou...







Ponechte tedy nutný fakt o koloběhu vody... a dejte mi odpověď jak si na cestě životem zachovat stejnou tvář... a nebýt chtěným vězněm krajiny věčného ledu...





Zamrznout... na jednom místě... nechci...



A tak z vody pokřikuji i na tu "vrbu" u rybníka... že volně putuji světem... neschovávám svoji tvář... ať už mi ji život pitvoří jak se mu zachce...





.

Nanobrouci... v mojí hlavě...

Ona a on...

Ze země zrozen byl...