pátek 31. prosince 2010

My inner perforated membrane...








I... false... camera obscura... life is an optical illusion...








 


Moje země... hříchů...

My inner perforated membrane...




 



I... false... camera obscura... life is an optical illusion...










čtvrtek 30. prosince 2010

My inner perforated membrane...








I... false... camera obscura... life is an optical illusion...











Květné pláně...

Za obzorem... osud... lidský...

Sladká vůně... tichý bol...

úterý 28. prosince 2010

Na vážkách...






Slunce dnes pluje oblohou ničím nerušeno... odráží se mi v očích... a přiznávám těch mám hodně... jen se zdají pouze dvojaké...


Poletuji zvesela a okukuji svoje známá místa... tu a tam i usednu vnímám na okolní svět...


Pak zahlédnu JI...


ONA se pomalu pohybuje na mém území... a to mě JI nutí koutkem oka sledovat... ale i tak se oddávám hřejivému slunci...

ONA mě však také pozorně sleduje... cítím to...

Její oči kopírují každý můj pohyb... každé poposednutí... každé mávnutí křídlem...


...a v ruce drží tu lesklou krabičku...


Chodí jich tu hodně s podobnou podivnou věcí v ruce... a já vím... tahle věc neublíží... tu podivnost nám snad oni chodí ukázat... také se potom lesknou ve slunci...



Zase tiše popošla... předvádím se tedy... rozprostřu více křídla... sluneční zrcátka mi tělo rozehrají barvou nevídanou... otočím se k ní... zaujmu postoj... a hledím JÍ do očí... nemám strach...


Věřím JI...


Přišla se jen podívat... pak musím být přeci trošku krásná... pro co jiného mě vášnivě pozoruje...


A přeci... zrádkyně... teď mávla síťkou... pečlivě ukrytou za zády...

Ale minula...

Moje oči sledují vše...

Říkám si... škoda JÍ...


Odlétám...


Prolétám těsně tam kde postává ONA... otřu se křídlem... a zasvítím ve slunci...


Dívá se za mnou... je mnou okouzlena... domů se, ale vrátí sama...

Letím volně dál...



Dnes bude na vážkách...







( Inspirováno povídáním hudebníka Dana Bárty "jak se fotí vážky"... )

Věznění... v čase bláznů...

Za chtíč... a za odvahu...

Kudy přišla naděje...

sobota 25. prosince 2010

PF 2011





Při cestách nahoru i dolů všem přeji v Novém i tom novém roce vždy cestu úrodnou... a v čase vánočním mnoho klidu, štěstí a pohody...

S přáním nekončícího dobrého světla... brbulka.g

:-)

úterý 21. prosince 2010

Cyklus experimentální... "BASIC COLOR"

















To dobře znáš... čarodějko...



Nenapravitelné




I.

Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel,
jež se v nás plazí, svíjí, žije
a jež tak jako červ ze shnívajících těl,
jak z dubu housenka z nás tyje?
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel?

Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji,
nepřítelkyni bez citu,
s žravostí kurtizán, jež život rozvracejí,
a s dravou pílí termitů?
Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji?

Když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,
jejž plní úzkost z temné Smrti,
rci, rci mu, padlému, jenž pod kupou těl mře,
jejž mračno koňských kopyt drtí,
když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,

rci tomu mroucímu, jejž vlk již větří v dáli
a nad nímž havran krouží již,
rci tomu vojáku, jenž klesá, zoufat má-li,
zda bude mít svůj hrob a kříž!
Ten mroucí ubožák, jejž vlk již větří v dáli!

Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?
Lze roztrhnout tmy čnějící tu,
tmy smůly hustější, bbez večerů a rán
a bez všech hvězd a smutných svitů?
Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?

Zářivá Naděje, jež v oknech Krčmy kmitá,
pohaslá, navždy mrtva jest!
Ach, nalézt bez luny, kde útulek se skýtá
všem mučedníkům špatných cest!
On zhasl Ďábel vše, co v oknech Krčmy kmitá!

Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!
Víš, co se nepromíjí tady?
Znáš hroty Výčitky, ty šípy smrtící,
jež terč si v srdci volí rády?
Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!

Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá
nám duši, pomník bez ladu,
a často, mravenec, jenž hryže odespoda,
napadá stavbu v základu.
Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá!


II.

Nejednou viděl jsem v divadle banálním,
rozněcovaném zpěvem chóru,
na nebi pekelném, jež halilo se v dým,
zažehat vílu luznou zoru,
nejednou viděl jsem v divadle banálním,

jak bytost ze světla a stříbrného flóru
v prach sráží obra Satana;
v mém srdci bez vznětu, divadle beze sboru,
je však vždy marně čekána
ta Bytost světelná se dvěma křídly z flóru!

(Charles Baudelaire)

Zeď nářků... tonoucích...

V čase skřítků...

pátek 17. prosince 2010

Našeptávač...






Slunce se ránem třepetá nad okny a já mám chuť popadnout foťák, vzít nohy na ramena... utíkat ven...

Dnes je ten den... dnes by to šlo... dnes to půjde...

A opravdu... už se courám venku... už cvakám pár fotek... už mě to zase bere...


Nejdříve jen tak očima hledám a loudím co zajímavého ulice přichystá, ale časem loudění přechází v bloudění... bloudění samo přináší obrazy... cvakám a cvakám...


A pak se ozve smích... zůstanu zaražená... chvilku váhám a tušení se vkrádá... ano je znovu tady...


Našeptávač...


Na osluněném pařezu, pohupujíc tenkýma nažkama sedí on... ten malý nezbedný dlouba...

"Tak co"... povídá..."další pokus jak se přiučit fotit...?" "No tohle omatlané okno není zrovna brána k umění"... chechtá se a pouští jedovatou slinu...

Protáhnu obličej, posmutním... ale neříkám nic...

Znám dobře ty jeho větičky... už dlouho mě navštěvuje...

S jeho pohledem v zádech dokončím procházku...

Mává mi na rozloučenou... nenechavec jeden...


Doma pouštím Našeptávače k vodě... ale večerem... usedajíc k počítači... jen kouknu na první dnešní fotku... už se zase ozve zvonivý smích toho malého dloubáčka...

Soustředím se na svoje nové obrázky... mlčím... jen mi tiše v hlavě prolétne myšlenka... se nikdy nenaučím fotit... to je zase nepovedenin a cvaků... a tichem pokoje pronese on... "Se nikdy nenaučíš fotit... to je zasejc pohroma cvakalko"... a chechtá se... a kope nožkou do počítače jako do bubnu... do bubnu nervů...


Dělám dál, že tady není... upravuji si dnešní obrázky.... jeden se opravdu moc povedl... spokojeně se usmívám... cítím, že právě tato fotka souzní s myšlenkou co se mi dnes honila při focení hlavou...


Ukládám fotku do počítače a uvědomuji si... chechtání utichlo... nožkou už nekope... odešel...


Zůstala jen další jedovatá slina na rozloučenou... ale vím... dobře to vím... zase se vrátí...


Zítra příjde znova... za svojí nepoučitelnou cvakalkou....
Našeptávač...




Můj Našeptávač...



Oblasti... zrození osobních mlhovin...

Tři sudičky...

Dévové...

Destrukce času...

Tak foukni... letíme...

pondělí 13. prosince 2010

pátek 10. prosince 2010

A vůbec... blog jede dál...!





'My blog is active and continues running'








A vůbec... přeci nebudu skákat jak někdo píská... a práská bičem...!

úterý 7. prosince 2010

čtvrtek 25. listopadu 2010

Když létá kamení...






Když létá kamení... pod maskou bez jména... je v tom... něčí malé sebevědomí s velkým šutrem...



Tím si troufám říci... že každý z nás co někdy rádi na někoho uštěknem... jsme vlastně ač uštěkaní... přeci jen pejsci odvážní... páč se pod ten štěkot taky odvážně podepíšem...


Štěkot se rozléhá a létá do dálek... a taky ze všech stran často doléhá... a tím vzniká taková velká, uřvaná debata... pejskům i lidem často potřebná...


Kamení... tedy když létá kamení... to už je jiná věc...

Kamení jako štěkot nelétá... ale padá na zem...
Je to vlastně jen hozený balvan něčí... pečlivě a utajeně uschované... sebetrýzně, méněcenosti, maloměšťáctví, hlouposti, nedokončené osobnosti, sebelítosti a deprese... člověka, který nedokáže nést ani osobní odpovědnost za svá slova... ani nezvládá svůj další životní růst... a tak zůstává ukryt často v tmavém koutě... a s dětinskou radostí... má pocit, že když by mu náhodou někdo přeci jen nahlédl za masku kterou tak rád ukazuje světu... tak tam v tom tmavém koutě... když háže kamení... ho nikdo nepozná... a jeho vnitřní, tak omezený, svět zůstane lidem utajen...


Když létá kamení... má být balvan... který si taková pocitově přízemní osoba nosí na duši... tajně hozen po vyhlédnuté oběti... má ji utlouct... umlčet... zavrtat do země...

Má na ni přenést pocit opuštěnosti... tíhy... smutku... méněcenosti... případně přinutit k bezradnému pláči a pocitům deprese ze ztráty identity...


Identitu, ale neztrácíme... tu si nosíme v sobě... a ani ostřelování haldou šutrů ji z nás nedokáže vyklepat...


Co ale opravdu může ten... co háže kamení...?


Tak třeba u mě dokáže mnohé...


Beru to jako, že mi buduje kamenou cestu... nutí mě být odvážnější, silnější... nutí mě hledat nové možnosti jak tvořit to co mě zajímá... třeba udělat opravdové webstránky... inspirujě mě k tvorbě... k fotografování i patlání... a hlavně... byla-li bych na sobě lpějící... by mi ten kdo háže kamením... ukázal, že "jsem"... že mám svoji "osobnost"... kterou mi ten bezduchý asi hodně závidí... a tak si ji chce ukrást...
asi...


Když létá kamení... tak mi jen anonymní hlupák... dláždí cestu... a já po ní jdu...


Mě to posilní... on zůstane v koutě a slabochem...

čtvrtek 18. listopadu 2010

Jsem... Křivák...





Nemám žádné cnosti... jsem Křivák... a Křivákem doufám zůstanu...

 Poslední dobou... se lidstvo škatulkuje... na ty co taktně naznačují, že možná vědí všechno... a na ty co radostně prohlašují svoje poznání... jak je krásné nevědět nic...

Ty první... čeká asi dlouhá cesta... než jim dojde alespoň to poučné známé "vím, že nic nevím"... 
Ty druhé... čeká asi konec slepé cesty... k poznání... 
K nepotřebnosti hledat otázky a odpovědi... se musí dokráčet pomalu a cestou slov a poznání... opakovaných kroků... a myšlenek... vstříc propadu od hledače, blázna, mudrce, šílence, ospalce, asociála... až po "geometra"... 

Nic nelze přeskočit... 

Nic nelze popohnat...


Nic nelze zecnostnit... 

Cnost... je... ať první či ta druhá...  holá omáčka a nesmyslná laťka... kterou lze podlézat pouze považujeme-li ji za důležitou... 
Důležitosti jí dodává pouze to, že někdo rozhodl o její důležitosti... a určil ji jako "rovnou" hranici... všeho... co je správné, morální, kolektivní... rozhodující a důležité... 
Tedy kdo sám zatím hledá... hranice... určuje hranice... jak nesmyslné...

V rovné laťky nevěřím... a ani nemohu... odporují zákonům vesmíru...

Jsem Křivák...


A jako Křivák si nikdy nepletu středobody se sebestředností...


Zůstávám dál pouze neodvratně zakřivená...




Zůstávám dál Křivákam... i přes zatmění slunce...

Moje velké... K.O. ...

Společné zdi...

Mrazivá vášeň...

středa 10. listopadu 2010

Kam... CHODÍŠ...




Zase budu zavržena... jako už jednou, že fotím a vkládám fotky na kterých neukazuji rozesmáté tváře a pohodu... a jak si vůbec dovoluji někam vkládat obrázky člověka, kterému nemoc bere rozum i duši...

Nedovede se přeci bránit... a má zůstat v ústraní... a radovat se tiše z toho co ještě má... a podobné hlouposti...


A přeci... nechce zůstat někde odložen... touží... a chce...


Jsme zase  všichni doma... a jsme tomu rádi... ač pomalu nevíme, který lék kdy a kam napasovat... je jich už moc... a den je krátký... ač kolem poletuje ta mrcha "zubatá"... přeci se nevzdáváme... a žijem dál...


Tak už jsi zase doma... nožičky máš jak hůlečky... jsi slaboučký víc něž dríve... už se na nich neudržíš... a přeci, jen jsi poznal vůni domova... už nechceš nehnutě ležet... jako tam v nemocnici... Dožaduješ se chuti bloumat a šinout se pokojem... neustále se pokoušíš udržet rovnováhu... a donutit ty neposlušné ochablé nožky k poslušnosti...
A tak ti pomáhám... po milimetrech... konat to co ti vidím v očích... CHODIT...
Jen ti pošeptám... jsi ještě kus chlapa zlatíčko... a já mám co dělat tě udržet, když kráčím za tebe...



Mnohokrát se napovídá... tam či onde... mnoho slov... a mnoho obrázků se k slovům přidá... o tom jak je krásné pomáhat... jak jsou všichni šťastní... jak se nemocní radují a ve společném kroužku překonávají nemoc... jak jim ten či onen dar nebo vždy připravený personál přináší radost a chuť do života...


Né... tak to není...


Nelze získat štěstí... bez nemoci... a ani s nemocí.... lze jen udělat někoho spokojeným... a falešně doufat, že tím mu nahradíme... to po čem touží.... a odeženeme to co nikdy nechtěl a nechce...


A tak jsi doma... a jsi spokojený... a někdy se zase i usměješ... a vnímáš svět kolem sebe... a bojuješ a nevzdáváš se... ale přijmout nechtěné... tam v ústraní... bez čekání a doufání v další ještě vlastní krok... to nedokážeš...



Dál toužíš CHODIT a být sám za sebe... jsi jako já...

středa 3. listopadu 2010

Bylo ráno...



A nebylo nic... jen ráno...

Jen ráno... další ráno... jako už mnoho dní... nejsou lehká... jsou časná... a někdy přecházejí dny v noc a noc v den... beze spánku... to už znám... tak dobře znám... a vždy s úsměvem... vždy tak nějak "jakože nic"... jako že fajn...

A bylo ráno...

Nezapomenu... ten zvuk... hrozný... a padáš... křičím prosím... bojím se... že tě ztrácím... že odcházíš... křeč ve tvém těle... a oči... jsou tak lidské... ale kam se ztrácejí... křičím... mám tě v náručí... nemůžeš dýchat... každá sekunda něž příde pomoc je věčnost... zastavuje se čas... já zastavuju čas... chci ať máš šanci....

Epilepsie...
...tak zní to příšerný slovo... už né jen to hrozné A a a a AAA alzheimerova choroba... už i E... jak nenávidím tu zlou nemoc... a přeci s ní spolu jdem ruku v ruce... a hrajem divadlo jak s ní kamarádíme... a ona si ta potvora přivede ještě další kamarádku...

Ležíš tam přikurtován tiše... musíš to chvilku vydržet lásko... chodím za tebou... budeš brzo zase doma... a bude zase dobře... naučíme se s tím žít... budeme žít... žít se musí... a my to oba chcem... tak moc to chcem...
Já to nevzdám... neboj se... nevzdám...





.

sobota 30. října 2010

Císař... a jeho nové šaty...







Pohádka o šatech... bez šatů...

Za horou a lesem, za mořem a planinou... byla jedna zem... v ní vládcem  zdál se Císař...
Císař podle mnoha to moudrý... neb krédo jeho krajiny... bylo moudrostí, odvahou a skromností naplněno...  V tom kraji nápis hlásal... jsem nahý... i můj lid... nic nemám... zdobné kabátce nenosím... tady podle světa nálad nepřevlékám... jak jsem na svět přišel tak všem na očích žiju... s holým zadkem... v faleš neoděn...
V tom kraji nejen krejčíkům, ale ani přestrojencům povýšenost nekvetla... tam bylo k vidění jen to co oči přímo obraz přináší... a hašteření lidu... ty máš to, já zase ono, slyšet nikdy nebylo...

Všem bylo rovno... všichny oděni jen ve svou cnostnou nahotu... až jim nebylo rovno...

Císař rád dával radosti svému lidu... ale taky moudrost připomínal každý den... a tak vždy v řádném čase... nechal shromáždit svůj lid... a jemu i... tůristům v tom kraji... na očích se procházel... aby bylo vidno všem, že čistou nahotou jen chodí oděn... s holým zadkem... bez kabátců co jiní neustále obnovují...
A jednou také... byl den... k předvádění... skromnosti a rovnosti... všech co zem tu obdivovat mají...

Císař kol lidu prochází... a holé faldy, špečky, půlky natřásá...
Tu ze zástupu... ozvalo se... 



    

"CÍSAŘ NENÍ NAHÝ...!"




A bylo ticho... pašum v davu... oči vykroutit si všichni můžou...
A zase... zvolání.... "Císař není nahý..."
V davu jeden z cizinců... chlápek to oděný... se zadkem zakrytým... s očima dítěte... a hlavou potlučenou... znovo hlasně huláká..." Císař není nahý..!"


"A proč"... otočí se k němu Císař... "proč tady křičíš to co všichni vidí, že pravdou není a nemůže být...?"

"Křičím... jen, že každým dnem si mnoho masek oblékáš... i teď máš masku... za ní ukrytá je tvoje tvář"....


"Jsem Císař... maska ozdobou je tváře... není šatem... jen potřebným doplnkem... proti slunci... proti větru... chrání tvář..."
"A vůbec... co to tady za hlouposti povídáš..."
A císař kvapně odešel...

Lid jeho zůstal... tiše uvazoval...

Kdo oděn v masce... ač bez šatů je... má holý zadek...? Nebo... s vidinou moci zápolí...?
S vidinou moci, že maska ochrání ho... ale i pozakrývá... co i bez šatů stejně nikdo nevidí...


Konec pohádky...


On se do tváře nikdo, nikdy, nikomu asi nedívá...

Obrazy probouzení...

Zapomenutá zákoutí...

Radosti pekelné...

čtvrtek 28. října 2010

Světem se smajlíkem...



Jsou záležitosti, které člověk rád uzavře... zůstane po nich škaredá vzpomínka... a někdy pokus o otlučený úsměv... 

čtvrtek 21. října 2010

pátek 8. října 2010

E=mc²








Marný boj... jako každý den... hledání...



Neodvratně postupuji dál a dál... prohledávám každý kousek okolního prostoru... zastavuji čas... abych mohla zachytit světlo... dej mi Alberte pevný bod a já pohnu sama sebou...



A když se znova a znova dávám do pohybu... zase je tu to zrychlení... uvolňuji energii... ta nemůže dál... narážím na obrovské vlny... ale překonám je... uvolňuji další energii... a jen tak... náhodou... jako vedlešák bombarduji prohnilé jádro... rozbíjím atom... ale já cestou zase zrychluji... víc už to jednou nepůjde... dál už to konečně nepůjde...



Narážím na stěnu světla....


Rychlost světla...


Nejde to dál... chci dál...




Měním se ve hmotu...



Dej mi svůj pevný bod Alberte... chci pohnout sama sebou...



Oni přináší jiný bod... černý... nepotřebný... nedokáže pohltit jako černá díra... je nicotný... a malý... je to malý černý puntík...


Malý černý puntík... mám u jména...


Prej nemám pohlcovat světlo... ale oni nemají žádný zdroj světla...


Dej mi ten svůj puntík Alberte... a pohnu vesmírem... narážím sama na sebe... jsem hmota... světlem zastavuji čas...




Jsem relativní puntík...

čtvrtek 7. října 2010