Prastará pečeť.. Upšouknutí...




(...malá úvaha o napodobování... tedy o podobnostech... a připodobňování...)




Za deseti zámky a pěti klíči v bájném kraji Animé... nachází se pokladnice opatřená pečetidlem... nesoucím prastarý znak...


Znamení pečeti je tajný znak pocházející z tajného východního učení...


Jen málo zasvěcených ovládá toto obrázkové písmo... a ještě méně učenců dokáže znaky číst či psát...



Chrám byl původně zasvěcen duši... všechny dochované útržky učení se pomalu mění v prach... ale nezanikne... neboť prach se povaluje všude... a tak se dávná pravda strážců pečetě šíří do všech koutů co svět zná...



I já byla hledat ten chrám...



A zdál se mi vzdálen... k nenalezení...


Bloudíce v kraji Animé... najednou přichází ke mě člověk.... člověk... normální člověk...

A udivuje mě každým slovem... které mi zatoužil říct... dozvídám se velkou pravdu... a i moje duše zůstává udivena... zvláště poznáním, že nic důležitého není ukryto pod deseti zámky a pěti klíči...


Vede mě ten... člověk... k tajným dveřím... a ukazuje mi prastarou pečeť...



Ptám se... "co znamená ten starý pečetní obraz"...? Odpověď nečekám... dobře vím... ptám se na pravdu velkou... uším nezasvěcených utajenou...


On se usměje... a povídá... "to je Velká pravda... znak Upšouknutí"...



Neovládám se... nečekané poznání... třeštím oči víc a víc...



"Ano znak Upšouknutí"... směje se... "neboť nic většího nelze ukrývat pod velkou pečetí... jen něco velkého a nafouklého... přibarveného a toužícího být jediným... to jediné napodobující... co samo zůstalo pod zámkem"...



Zase třeštím oči... a chvějíce se poznáním... ptám se tiše zda mohu pořídit foto pečetě a šířit tak moudrou prastarou pravdu tajného učení dál...


Ano... bylo mi dovoleno...




Už nikdy jsem neviděla ten chrám v prastaré Animě... ale někdy za chladných dnů... vezmu fotku prastarého znaku... usednu do koutku pokoje... někdy i kleknu na kolena... a očekávám... Upšouknutí....



O prachu vím své...






(...věnováno všem žárlivkám...)