čtvrtek 16. září 2010

Prázdnota...





Byl den kdy slunce tluče do oken... hřeje však již pomálu... podzim přichází... zvolna...
...láká k procházkám... okukování... a háže falešná prasátka...

V ten den se Ego rozhodlo, že půjde na vandr...

Přečíslo se... převléklo se... zaklaplo vrátka domova... a rozhlédlo se...
...kudy...?

Nu přeci tudy... za sluncem...


Jde prázdnou ulicí... jde přeplněným městem... hravé slunce poletuje... a Ego kouká tam i sem...
...do oken nakukuje... výkladní skříně obhlíží... tu Ego pohledem zabloudí... tam zase přehlédne...

Cosi ho však nenechává klidně usednout...


Někdo se dívá...!


"Tváře i oči ze všech stran... hledají mě pohledem"... co si počnu já Ego...


"Chci prázdno a volný průchod"... křičelo... do všech stran... já se na lidi taky nedívám"...


Odešlo domů... ukrylo se...
Zůstalo zavřené fňukajíc ve svém domě...
Ty oči a tváře koukající... musejí odejít s ním... jsou totiž jenom jeho... to Ego samo odráží se... odrazy Ega na sklech oken... výkladech obchodů... samo v sobě...


...vidělo jen... co zahlédlo v sobě...



...prázdnota...





( Jen jeden člověk si může zanadávat, že jsem tu o něm nechala pár písmenek i jeho jméno... Jeřábek...
Ten si, ale dokáže pomyslet své... a více svoje myšlenky podobnou hovadinou nezatěžuje... jsem si tím jista... a já jím nezatěžuji své...
Dnes prvně přímo a na její vlastní žádost... jak se zdá... píšu úvahu o jiné osobě... která jak se zdá... má pocit, že si její osobou zatěžuji myšlenky...

Prázdnota se rovná prázdné myšlence... tedy opravdu jsem si Egem myšlenky nikdy nezatěžovala... )