pondělí 24. ledna 2011

Ó samoto...





Ó samoto, když mi už souzená jsi,
nepobývejme spolu v těsných zdech
ponurých domů. Pojďme na vršek -
přírody observatoř - kde se hlásí
z údolí řeka, vížíc břehům vlasy.
Své vigilie odsloužit mě nech
pod klenbou větví, odkud jelínek
úprkem včelu z náprstníku plaší.
Ač chvíle s tebou tolik znamenají,
přátelský hovor, slova - obrazy
šlechetné duše - víc mě oblaží.
Vždyť větší štěstí lidé sotva znají,
nežli když druh si druha nachází
a k tobě společně se utíkají.



(John Keats)