Černěnci...

Ano... jsem černá duše... a mám ráda tmu... často se k ní od světla utíkám... jsem černěnec...

Tma je úžasná záležitost... a černé duše si v ní přímo libují...

Na tomto prohlášení se shodnou jak černěnci... tak osvícenci...

Rozdílem  je vlnění... tedy osvícenci se rádi vlní... černěnci naopak tento vlnící se... vrtící se... vrnící se... pohyb neupřednostňují...

U osvícenců vlnění je světlo... vrtí se a vzniká... mají pak slunce v duši... a vzájemně si vrní...

Milují laskavé... milující světlo... a tak si na vše můžou posvítit... vnímají pak vše obrazem... viditelný obraz je jim pak vodítkem života... neboť mohou potom prohlásit - "vždyť je to jasně vidět"...
A čím více lásky viditelně rozdávají... tím jsou jasnější... a tím jasněji vidí...

Zvláštní však zůstává to... že údajně tímto sobě vlastním světlem... rozjasněným láskou co mají v sobě... údajně dobře vidí  tmu... tu hroznou tmu černěnců...

Co si pak počít s poznatkem... že čím více světla používají... tím méně mají možnosti nějakou tmu... a její podstatu zahlédnout... oni se s tmou vlastně míjí... a tak jsou jim pocity tmy tak nějak utajeny...
Dá se říci... že tmu pro samé světlo nevidí...

Černěnci se tmě nebrání...

Mají rádi, když často oslepující světlo pohasne... utichne laškovné vrnění... a nastane tma...

Řídí se podivným heslem - a sice "to podstatné je očím neviditelné"...

Tma přináší vnímání ne toliko očima... tma zesiluje možnosti dalších smyslů ... sluchu... hmatu... čichu... chuťi...

Černěnci se učí... naslouchat podtextům... ohmatávat přesný tvar... cítit kde to vane... ochutnávat příchutě... tedy poznávat svět i v jiné rovině... než jen v rovině očí...
BEZ OPTICKÉ ILUZE...

Mám ráda tmu...

Mám ráda, neb ji nelze poměřit... a přeci ji někteří kolem často poměřují...

Rádi budí ten dojem... jak dokáží poměřit tmu... a v ní údajně čenou duši... stejně... jako rádi nechávají poměřit ostatním... svoji veličinu jima procházejícího světla... tedy rádi se poměřují... neboť je třeba znát správnou míru...

Jsem tedy... tma... neboť ve tmě žiji ráda... je to údajně hodně vidět... že jsem černěnec...

Jak to však může být vidět... jak ta moje tma může být vidět... jak jednotkově poměřují moje množství tmy... a co tedy poměřují... když TMA VLASTNĚ NEEXISTUJE...

Já tedy asi viditelně neexistuji... a přeci jedna paní povídala, že nejsem přímo zlá... jen nevědomky ráda ožívám až ve tmě... a tim kolem sebe tvořím další a další tmu... tedy se více a více se svojí tmou existenčně rozrůstám... jen to nevidím... jen si to neuvědomuju...

Vezme-li celé tohle moje prapodivné povídání... asi šílence... znovu pojmeme fakt... že když je světlo není tma... napadá mě konečná otázka...

Ptám se tedy... lze si neuvědomovat tmu... lze si neuvědomovat uměle vytvořenou tmu...?
A tím pádem... je možné si neuvědomovat světlo... uměle vytvořené světlo...? Neuvědomovat si to údajně láskyplné světlo... vibrující... vrtící se... vrnící si... přesně tak záludně a schválně vytvořené k propagaci optických klamů... k ošálení diváků... a vědomně vystavované všem do vyše jen těch očí... jako svítící maják s cedulkou "tady jsou ti hodní"... podobobně jako tu údajně uměle vytvořenou tmu...?

Záludná to otázka...

(  Toto je doufám dostatečně temné povídání... černé duše... černěnce... milovníka tmy... )