...nemohu si pomoci...
...ta fotka mi k danému povídání přesně sedi...
V opakujících se intervalech... znova a zase oáza fotografie přechází v poušť... a i když karavana jede dál... člověk zůstává tou pouští zasažen...
CITADELA... kniha autora Antoine de Saint-Exupéryho... je velkou nekonečnou, důstojnou, spalující, krásnou, otevřenou i ohraničenou pouští...
Zůstala nedokončena... číst ji pouť je dlouhá... a cestu textem je dobré několikráte opakovat...
Děj ač se zdá rozdrobený na neuspořádané kousky úvah a myšlenek... dává i tak ucelený obraz... mající zvláštní dar přenést na nás moudrost, poznání a pocity vládce, jež se pokouší pozorováním minulosti, přítomnost i budoucnosti světa kterému vládne... dohledat podstatu svého poslání... dohledat hranicenutnosti, kdy být vládcem přísným, vládnoucím rukou pevnou, neochvějnou a až zraňující... a kdy naopak ponechat volnost nejen svému lidu... ale i vlastním nedokanalostem, potřebám a citům...
To vše je možno v konečném měřítku nedopsané knihy... brát jako dva příběhy... jeden opravdu o světě viditelném... druhý o světě vnitřním...
Každý z nás žije v nějaké Citadele... a každý z nás má v sobě svoji Citadelu...
Je to oáza a poušť... obojí je člověku, zdá se, potřebné...
A jako nedopsaná Citadela... i naše cesta, hledání pravd, hranic a svobod nemá konce...
A platí to i o pouti za fotografií... o oné pouti kde se tak často jedni dožadují oázy... ale nejsou ochotni přijmout moudrost a zákony pouště...
CITADELA... kniha autora Antoine de Saint-Exupéryho... je velkou nekonečnou, důstojnou, spalující, krásnou, otevřenou i ohraničenou pouští...
Zůstala nedokončena... číst ji pouť je dlouhá... a cestu textem je dobré několikráte opakovat...
Děj ač se zdá rozdrobený na neuspořádané kousky úvah a myšlenek... dává i tak ucelený obraz... mající zvláštní dar přenést na nás moudrost, poznání a pocity vládce, jež se pokouší pozorováním minulosti, přítomnost i budoucnosti světa kterému vládne... dohledat podstatu svého poslání... dohledat hranicenutnosti, kdy být vládcem přísným, vládnoucím rukou pevnou, neochvějnou a až zraňující... a kdy naopak ponechat volnost nejen svému lidu... ale i vlastním nedokanalostem, potřebám a citům...
To vše je možno v konečném měřítku nedopsané knihy... brát jako dva příběhy... jeden opravdu o světě viditelném... druhý o světě vnitřním...
Každý z nás žije v nějaké Citadele... a každý z nás má v sobě svoji Citadelu...
Je to oáza a poušť... obojí je člověku, zdá se, potřebné...
A jako nedopsaná Citadela... i naše cesta, hledání pravd, hranic a svobod nemá konce...
A platí to i o pouti za fotografií... o oné pouti kde se tak často jedni dožadují oázy... ale nejsou ochotni přijmout moudrost a zákony pouště...
Malá citace:
..."Přecházíš sem a tam, vystaven neklidu pouště, která si chystá zbraně a znovu a znovu na tebe naléhá jako rozbouřená vlna a ohrožuje tě a současně i hněte a utužuje. Neboť to, co tě pustoší, i to, co tě buduje, nelze od sebe oddělovat. Týž vítr tesá duny a zas je zahlazuje, táž vlna formuje útes a zároveň ho vyhlodává, totéž násilí tvou duši vytesá či otupí, táž práce ti pomáhá žít a současně ti v žití brání, táž naplněná láska ti dává pocit dovršení i prázdnoty. Nepřítel, to je tvůj vlastní tvar, neboť tě nutí, aby ses ve svých hradbách vybudoval, stejné jako lze říci, že moře je nepřítelem lodi. neboť je hotovo ji pohltil, a loď je v první řadě zápas s mořem, ale lze také říci. že moře je pro loď hradbou a hranicí a tvarem, neboť právě vlny brázděné lodní přídí postupně v průběhu generaci vytesaly kýl, aby byla jeho plavba harmoničtější, a tím ho ustavily a dodaly mu krásy. I o větru, který rve plachty, lze říci, že je zároveň ztvaroval do podoby křídla. Nemáš-li nepřítele, pak nemáš ani tvar a míru. A čím by byly hradby, nebýt hlídky?"...
..."Přecházíš sem a tam, vystaven neklidu pouště, která si chystá zbraně a znovu a znovu na tebe naléhá jako rozbouřená vlna a ohrožuje tě a současně i hněte a utužuje. Neboť to, co tě pustoší, i to, co tě buduje, nelze od sebe oddělovat. Týž vítr tesá duny a zas je zahlazuje, táž vlna formuje útes a zároveň ho vyhlodává, totéž násilí tvou duši vytesá či otupí, táž práce ti pomáhá žít a současně ti v žití brání, táž naplněná láska ti dává pocit dovršení i prázdnoty. Nepřítel, to je tvůj vlastní tvar, neboť tě nutí, aby ses ve svých hradbách vybudoval, stejné jako lze říci, že moře je nepřítelem lodi. neboť je hotovo ji pohltil, a loď je v první řadě zápas s mořem, ale lze také říci. že moře je pro loď hradbou a hranicí a tvarem, neboť právě vlny brázděné lodní přídí postupně v průběhu generaci vytesaly kýl, aby byla jeho plavba harmoničtější, a tím ho ustavily a dodaly mu krásy. I o větru, který rve plachty, lze říci, že je zároveň ztvaroval do podoby křídla. Nemáš-li nepřítele, pak nemáš ani tvar a míru. A čím by byly hradby, nebýt hlídky?"...
( Malá úvaha k dění na galerii DA )
.
