Zase budu zavržena... jako už jednou, že fotím a vkládám fotky na kterých neukazuji rozesmáté tváře a pohodu... a jak si vůbec dovoluji někam vkládat obrázky člověka, kterému nemoc bere rozum i duši...
Nedovede se přeci bránit... a má zůstat v ústraní... a radovat se tiše z toho co ještě má... a podobné hlouposti...
A přeci... nechce zůstat někde odložen... touží... a chce...
Jsme zase všichni doma... a jsme tomu rádi... ač pomalu nevíme, který lék kdy a kam napasovat... je jich už moc... a den je krátký... ač kolem poletuje ta mrcha "zubatá"... přeci se nevzdáváme... a žijem dál...
Tak už jsi zase doma... nožičky máš jak hůlečky... jsi slaboučký víc něž dríve... už se na nich neudržíš... a přeci, jen jsi poznal vůni domova... už nechceš nehnutě ležet... jako tam v nemocnici... Dožaduješ se chuti bloumat a šinout se pokojem... neustále se pokoušíš udržet rovnováhu... a donutit ty neposlušné ochablé nožky k poslušnosti...
A tak ti pomáhám... po milimetrech... konat to co ti vidím v očích... CHODIT...
Jen ti pošeptám... jsi ještě kus chlapa zlatíčko... a já mám co dělat tě udržet, když kráčím za tebe...
Mnohokrát se napovídá... tam či onde... mnoho slov... a mnoho obrázků se k slovům přidá... o tom jak je krásné pomáhat... jak jsou všichni šťastní... jak se nemocní radují a ve společném kroužku překonávají nemoc... jak jim ten či onen dar nebo vždy připravený personál přináší radost a chuť do života...
Né... tak to není...
Nelze získat štěstí... bez nemoci... a ani s nemocí.... lze jen udělat někoho spokojeným... a falešně doufat, že tím mu nahradíme... to po čem touží.... a odeženeme to co nikdy nechtěl a nechce...
A tak jsi doma... a jsi spokojený... a někdy se zase i usměješ... a vnímáš svět kolem sebe... a bojuješ a nevzdáváš se... ale přijmout nechtěné... tam v ústraní... bez čekání a doufání v další ještě vlastní krok... to nedokážeš...
Dál toužíš CHODIT a být sám za sebe... jsi jako já...
