Mistr a panovník...
Zas bloumám a fotím v podzimních zahradách...
Domů si nesu obrázky listí odlétajícího za sluncem... tam v dálce...
...tam v myšlenkách... tam v zahradách... začíná jeden starý příběh...
...zase vzpomínám...
Kdysi žil jeden panovník... miloval zahrady... toužil stvořit zahradu... ve které by jeho duše mohla tiše snít...
Zavolal tedy Mistra... a požádal... zda jej bude učit tomuto prastarému umění harmonie...
Starého mistra zaujala touha panovníka po klidu, rovnováze a rozjímání... dobrý panovník má tyto přednosti... a rozhodl se naplnit jeho přání...
Každý den chodil Mistr vznikající zahradou... rozmlouval s panovníkem o květinách... co tvoří barvy dne i noci... o zrncích písku... co tvoří cestu, kterou se dát... o hlasu ticha... co našeptává...
Mnoho let Mistr učil panovníka zákonům zahrady...
A přišel den... kdy Mistr povídá... "Naučil jsem tě všemu, co sám možná znám... tvořil jsem slovy v myšlenkách zahradu... teď je na tobě aby jsi utvořil ty tu svou... už je čas"...
Mistr odešel...
Panovník se tedy radostně dal do díla... a věnoval nové zahradě mnoho času... až zapomínal na úkoly vládce...
A znovu přišel den... kdy byla jeho zahrada dokončena...
Byla krásná... dílo dokonalosti...
Panovník se chtěl zeptat Mistra... jak se mu líbí jeho nová zahrada... nechal ho tedy zavolat... a poručil zahradu pečlivě uklidit... vše musí být dokonalé... čisté... přesně na svém místě... a raději rovnou přikázal ať nikdo nikdy do zahrady nevstupuje...
Mistr rád přišel nahlédnout na panovníkovo dílo... věnoval mu přeci tolik času...
Prošel se zahradou... a jeho oči každým krokem zračí víc a víc smutku...
Panovník se ptá udiven Mistra... "Proč tvoje oči hledí smutkem...? Proč chodíš smutně mojí zahradou... což není všechno dokonale na svém místě... já myslel, že je moje zahrada krásná... všichni to přeci říkají...
Mistr se zahleděl na panovníka... a tiše povídá...
"Ano tvoje zahrada je krásná a dokonalá...
...ale kam se z ní vše podělo... kde jsou větve a listí spadlé ze stromů... kam se poděl zpěv ptáků...
proč není znát stopa kroků co jdou její pěšinou...?"
"Tvoje zahrada je opravdu dokonalá... tvořil jsi ji dlouho... a přeci jsem tě nic nenaučil"... řekl Mistr a odešel...
Vracím se podzimen domů... a nesu si obrázky listí... tam v dálce...
Psáno... o obrech...
Jedna dobrá duše našla tuhle fajn záležitost... a já si je dovoluji také zapůjčit...
http://www.youtube.com/watch?v=jzVtnK6bK8U
Obrů přeci není nikdy dosti... že...?
Za svou... chimérou...
Nemoc... často bere všechno... ta tvoje nám taky vzala skoro všechno můj miláčku... moje mysl tě má hluboko ve vzpomínkách... takového jaký jsi byl než jsi všechno zapoměl...
Tvoje oči plné úsměvu... co hladí... tvoje slova a verše co jsi psal... tvoje fotky... co tiše našlapují světem... ještě teď máš hlavu plnou bláznivých nápadů... já vím... jen jsou ztracené v myšlenkách...
I teď máš znamení blíženců...
A upalte tu... čarodějnici...
Jo... jsem čarodějnice... malá... ale vědoucí... tak bacha... na magický pařátek...
O čekání...
Člověk touží zahlédnout obraz, kterým mu někdo chce dát pocit jako, že právě dostal drátem... velkým... a přímo do oka...
...rána jsou krásná...
...koutky kolem úst se začnou drobně cukat... a přijde smích... smích... ta krásná tečka za očekáváním... očekávaného...
Člověk má chuť blaženě zvolat... "tak jsem tušila správně"... ale pak potlačí nucení vlastního ega... ego je blbost... potlačí radost z očekávaného... a začne se raději těšit na... neočekávané...
Neočekávané je možná jen dlouhá pouť za přeludem... i tak jdu dál...
Očekávané je jen další nuda... sedící v koutě...
Miluju dnešní očekávané... ráno... :-)))))
Prastará pečeť.. Upšouknutí...
(...malá úvaha o napodobování... tedy o podobnostech... a připodobňování...)
Za deseti zámky a pěti klíči v bájném kraji Animé... nachází se pokladnice opatřená pečetidlem... nesoucím prastarý znak...
Znamení pečeti je tajný znak pocházející z tajného východního učení...
Jen málo zasvěcených ovládá toto obrázkové písmo... a ještě méně učenců dokáže znaky číst či psát...
Chrám byl původně zasvěcen duši... všechny dochované útržky učení se pomalu mění v prach... ale nezanikne... neboť prach se povaluje všude... a tak se dávná pravda strážců pečetě šíří do všech koutů co svět zná...
I já byla hledat ten chrám...
A zdál se mi vzdálen... k nenalezení...
Bloudíce v kraji Animé... najednou přichází ke mě člověk.... člověk... normální člověk...
A udivuje mě každým slovem... které mi zatoužil říct... dozvídám se velkou pravdu... a i moje duše zůstává udivena... zvláště poznáním, že nic důležitého není ukryto pod deseti zámky a pěti klíči...
Vede mě ten... člověk... k tajným dveřím... a ukazuje mi prastarou pečeť...
Ptám se... "co znamená ten starý pečetní obraz"...? Odpověď nečekám... dobře vím... ptám se na pravdu velkou... uším nezasvěcených utajenou...
On se usměje... a povídá... "to je Velká pravda... znak Upšouknutí"...
Neovládám se... nečekané poznání... třeštím oči víc a víc...
"Ano znak Upšouknutí"... směje se... "neboť nic většího nelze ukrývat pod velkou pečetí... jen něco velkého a nafouklého... přibarveného a toužícího být jediným... to jediné napodobující... co samo zůstalo pod zámkem"...
Zase třeštím oči... a chvějíce se poznáním... ptám se tiše zda mohu pořídit foto pečetě a šířit tak moudrou prastarou pravdu tajného učení dál...
Ano... bylo mi dovoleno...
Už nikdy jsem neviděla ten chrám v prastaré Animě... ale někdy za chladných dnů... vezmu fotku prastarého znaku... usednu do koutku pokoje... někdy i kleknu na kolena... a očekávám... Upšouknutí....
O prachu vím své...
(...věnováno všem žárlivkám...)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)