PF 2011
Při cestách nahoru i dolů všem přeji v Novém i tom novém roce vždy cestu úrodnou... a v čase vánočním mnoho klidu, štěstí a pohody...
S přáním nekončícího dobrého světla... brbulka.g
:-)
To dobře znáš... čarodějko...
Nenapravitelné
I.
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel,
jež se v nás plazí, svíjí, žije
a jež tak jako červ ze shnívajících těl, jak z dubu housenka z nás tyje?
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel?
Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji,
nepřítelkyni bez citu,
s žravostí kurtizán, jež život rozvracejí,
a s dravou pílí termitů?
Je lektvar nějaký, v němž utopit snad lze ji?
Když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,
jejž plní úzkost z temné Smrti,
rci, rci mu, padlému, jenž pod kupou těl mře,
jejž mračno koňských kopyt drtí,
když, čarodějko, víš, rci tomu duchu zde,
rci tomu mroucímu, jejž vlk již větří v dáli
a nad nímž havran krouží již,
rci tomu vojáku, jenž klesá, zoufat má-li,
zda bude mít svůj hrob a kříž!
Ten mroucí ubožák, jejž vlk již větří v dáli!
Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?
Lze roztrhnout tmy čnějící tu,
tmy smůly hustější, bbez večerů a rán
a bez všech hvězd a smutných svitů?
Lze zažhnout bahnitou, jak bláto černou báň?
Zářivá Naděje, jež v oknech Krčmy kmitá,
pohaslá, navždy mrtva jest!
Ach, nalézt bez luny, kde útulek se skýtá
všem mučedníkům špatných cest!
On zhasl Ďábel vše, co v oknech Krčmy kmitá!
Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!
Víš, co se nepromíjí tady?
Znáš hroty Výčitky, ty šípy smrtící,
jež terč si v srdci volí rády?
Máš ráda proklatce, má čarodějko, rci!
Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá
nám duši, pomník bez ladu,
a často, mravenec, jenž hryže odespoda,
napadá stavbu v základu.
Nenapravitelné svým kletým zubem hlodá!
II.
Nejednou viděl jsem v divadle banálním,
rozněcovaném zpěvem chóru,
na nebi pekelném, jež halilo se v dým,
zažehat vílu luznou zoru,
nejednou viděl jsem v divadle banálním,
jak bytost ze světla a stříbrného flóru
v prach sráží obra Satana;
v mém srdci bez vznětu, divadle beze sboru,
je však vždy marně čekána
ta Bytost světelná se dvěma křídly z flóru!
(Charles Baudelaire)
Našeptávač...
Slunce se ránem třepetá nad okny a já mám chuť popadnout foťák, vzít nohy na ramena... utíkat ven...
Dnes je ten den... dnes by to šlo... dnes to půjde...
A opravdu... už se courám venku... už cvakám pár fotek... už mě to zase bere...
Nejdříve jen tak očima hledám a loudím co zajímavého ulice přichystá, ale časem loudění přechází v bloudění... bloudění samo přináší obrazy... cvakám a cvakám...
A pak se ozve smích... zůstanu zaražená... chvilku váhám a tušení se vkrádá... ano je znovu tady...
Našeptávač...
Na osluněném pařezu, pohupujíc tenkýma nažkama sedí on... ten malý nezbedný dlouba...
"Tak co"... povídá..."další pokus jak se přiučit fotit...?" "No tohle omatlané okno není zrovna brána k umění"... chechtá se a pouští jedovatou slinu...
Protáhnu obličej, posmutním... ale neříkám nic...
Znám dobře ty jeho větičky... už dlouho mě navštěvuje...
S jeho pohledem v zádech dokončím procházku...
Mává mi na rozloučenou... nenechavec jeden...
Doma pouštím Našeptávače k vodě... ale večerem... usedajíc k počítači... jen kouknu na první dnešní fotku... už se zase ozve zvonivý smích toho malého dloubáčka...
Soustředím se na svoje nové obrázky... mlčím... jen mi tiše v hlavě prolétne myšlenka... se nikdy nenaučím fotit... to je zase nepovedenin a cvaků... a tichem pokoje pronese on... "Se nikdy nenaučíš fotit... to je zasejc pohroma cvakalko"... a chechtá se... a kope nožkou do počítače jako do bubnu... do bubnu nervů...
Dělám dál, že tady není... upravuji si dnešní obrázky.... jeden se opravdu moc povedl... spokojeně se usmívám... cítím, že právě tato fotka souzní s myšlenkou co se mi dnes honila při focení hlavou...
Ukládám fotku do počítače a uvědomuji si... chechtání utichlo... nožkou už nekope... odešel...
Zůstala jen další jedovatá slina na rozloučenou... ale vím... dobře to vím... zase se vrátí...
Zítra příjde znova... za svojí nepoučitelnou cvakalkou....
Našeptávač...
Můj Našeptávač...
A vůbec... blog jede dál...!
'My blog is active and continues running'
A vůbec... přeci nebudu skákat jak někdo píská... a práská bičem...!
Když létá kamení...
Když létá kamení... pod maskou bez jména... je v tom... něčí malé sebevědomí s velkým šutrem...
Tím si troufám říci... že každý z nás co někdy rádi na někoho uštěknem... jsme vlastně ač uštěkaní... přeci jen pejsci odvážní... páč se pod ten štěkot taky odvážně podepíšem...
Štěkot se rozléhá a létá do dálek... a taky ze všech stran často doléhá... a tím vzniká taková velká, uřvaná debata... pejskům i lidem často potřebná...
Kamení... tedy když létá kamení... to už je jiná věc...
Kamení jako štěkot nelétá... ale padá na zem...
Je to vlastně jen hozený balvan něčí... pečlivě a utajeně uschované... sebetrýzně, méněcenosti, maloměšťáctví, hlouposti, nedokončené osobnosti, sebelítosti a deprese... člověka, který nedokáže nést ani osobní odpovědnost za svá slova... ani nezvládá svůj další životní růst... a tak zůstává ukryt často v tmavém koutě... a s dětinskou radostí... má pocit, že když by mu náhodou někdo přeci jen nahlédl za masku kterou tak rád ukazuje světu... tak tam v tom tmavém koutě... když háže kamení... ho nikdo nepozná... a jeho vnitřní, tak omezený, svět zůstane lidem utajen...
Když létá kamení... má být balvan... který si taková pocitově přízemní osoba nosí na duši... tajně hozen po vyhlédnuté oběti... má ji utlouct... umlčet... zavrtat do země...
Má na ni přenést pocit opuštěnosti... tíhy... smutku... méněcenosti... případně přinutit k bezradnému pláči a pocitům deprese ze ztráty identity...
Identitu, ale neztrácíme... tu si nosíme v sobě... a ani ostřelování haldou šutrů ji z nás nedokáže vyklepat...
Co ale opravdu může ten... co háže kamení...?
Tak třeba u mě dokáže mnohé...
Beru to jako, že mi buduje kamenou cestu... nutí mě být odvážnější, silnější... nutí mě hledat nové možnosti jak tvořit to co mě zajímá... třeba udělat opravdové webstránky... inspirujě mě k tvorbě... k fotografování i patlání... a hlavně... byla-li bych na sobě lpějící... by mi ten kdo háže kamením... ukázal, že "jsem"... že mám svoji "osobnost"... kterou mi ten bezduchý asi hodně závidí... a tak si ji chce ukrást...
asi...
Když létá kamení... tak mi jen anonymní hlupák... dláždí cestu... a já po ní jdu...
Mě to posilní... on zůstane v koutě a slabochem...
Jsem... Křivák...
Nemám žádné cnosti... jsem Křivák... a Křivákem doufám zůstanu...
Ty první... čeká asi dlouhá cesta... než jim dojde alespoň to poučné známé "vím, že nic nevím"...
Ty druhé... čeká asi konec slepé cesty... k poznání...
K nepotřebnosti hledat otázky a odpovědi... se musí dokráčet pomalu a cestou slov a poznání... opakovaných kroků... a myšlenek... vstříc propadu od hledače, blázna, mudrce, šílence, ospalce, asociála... až po "geometra"...
Nic nelze přeskočit...
Nic nelze popohnat...
Nic nelze zecnostnit...
Cnost... je... ať první či ta druhá... holá omáčka a nesmyslná laťka... kterou lze podlézat pouze považujeme-li ji za důležitou...
Důležitosti jí dodává pouze to, že někdo rozhodl o její důležitosti... a určil ji jako "rovnou" hranici... všeho... co je správné, morální, kolektivní... rozhodující a důležité...
Tedy kdo sám zatím hledá... hranice... určuje hranice... jak nesmyslné...
Jsem Křivák...
A jako Křivák si nikdy nepletu středobody se sebestředností...
Zůstávám dál pouze neodvratně zakřivená...
Zůstávám dál Křivákam... i přes zatmění slunce...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)